Vogeltanz Stanislav

Stanislav Vogeltanz, narozený 7. srpna 1926, v sobě vzácně spojoval autoritu předsedy, jemnocit malíře a jiskrný vtip chodského mluvčího.

Narodil se v rodině postřekovského zedníka u Šimánků. Jeho cesta byla od počátku lemována poctivou prací – nejprve na rodinném hospodářství u Kroupů, které zdědila jeho matka.

V roce 1959 vstoupil s manželkou Ludmilou do JZD, kde začal pracovat jako účetní. Již o rok později, v roce 1960, byl zvolen předsedou JZD Postřekov, kterým zůstal dlouhých 16 let. I v této náročné funkci vždy myslel na potřeby spoluobčanů. Jeho zásluhou získala kaple sv. Jakuba nové lavice, fotbalové hřiště Sokola svou tribunu a obec řadu dalších objektů, které slouží dodnes. Své zkušenosti později předával i jako místopředseda sloučeného družstva v Klenčí až do svého odchodu do důchodu v roce 1986.

Málokdo v regionu měl takový dar vidět krásu kolem sebe. Stanislav maloval vše – od rozkvetlých květin až po tváře svých sousedů a rázovité chodské chalupy. Jeho talent byl natolik výjimečný, že ve svých 20 letech úspěšně složil zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze přímo u legendárního Maxe Švabinského. Přestože se před ním otevírala slibná umělecká dráha, povinnost pomáhat na rodném hospodářství byla silnější a on se musel vrátit domů. Malování však zůstalo jeho celoživotní láskou a formou odpočinku.

Kde byla hudba, tam byl Stanislav. Už v roce 1943 spoluzaložil kapelu Máj, která koncertovala v sále hospody U Ublů. Později jeho bubnování a zpěv doprovázely kapelu Tondy Pittnera a od roku 1965 také známý Melody Club. Jeho široký úsměv a nakažlivá dobrá nálada byly zárukou, že se nikdo v sále nebude nudit.

Největší stopu v srdcích sousedů zanechal jako zakladatel nové tradice postřekovského masopustu. Vše začalo v roce 1963, kdy Stanislav jako nadšený organizátor a bubeník jezdil při masopustním průvodu na střeše auta a dohlížel tak „shůry“ na celé procesí. Role hlavního mluvčího se ujal v momentě, kdy se dobudovala tribuna na fotbalovém hřišti – právě tam od té doby masopustní veselí vrcholilo. Jako důstojný soudce v taláru pak po desetiletí bavil, popichoval a glosoval dění v obci svým ryzím chodským nářečím. Celý rok si pečlivě sepisoval humorné události a historky, na jejichž přednes se pak na tribuně všichni těšili. Svou poslední masopustní řeč pronesl v roce 2002, kdy symbolicky předal žezlo svému nástupci.

Stanislav Vogeltanz nebyl jen veřejnou postavou a aktivním členem rady MNV či Sboru pro občanské záležitosti, ale především milujícím manželem paní Ludmily, otcem dcery a dvou synů a hrdým dědečkem i pradědečkem. Jeho život byl důkazem toho, že i v náročné době lze žít s písní na rtech, paletou v ruce a s hlubokou úctou k lidem kolem sebe.